stať se zabývá vstupem keramiků Pravoslava a Jindřišky Radových do sféry architektonické dekorace v 50. letech 20. století a postupným rozvýjením osobitého výrazu keramiských objektů v tomto specifickém oboru. Keramické dílo si zachovává svojí Rada svébytnou estetiku, ale zároveň se rozvíjí v souvislosti architekturou , v jejím rámci a po jejím vzoru přejímá princip modulace, tektoniky a skladebnosti. Tato chrakteristika, spolu s výrazným humorem, nadsázkou a barevností, příznačnou pro Radovu tvorbu, řadí jeho práce mezi oblíbené a vyhledávané pro uplatnění v architektuře. Stať mapuje genezi a kontext mnoha realizací a jejich další osud, a prochází tak spolu s Pravoslavem Radou celou druhou polovinou 20. století