Měkké zahušťování je označení pro postupné zvyšování hustoty zalidnění, ke kterému dochází na soukromých pozemcích a je iniciováno soukromými vlastníky. Tato strategie ze západní Evropy zahrnuje širokou škálu úprav stávajícího vystavěného prostředí s cílem zvýšit obytnou kapacitu. Úpravy lze rozdělit do tří základních kategorií – úprava bez změny v původní hmotě domu; úprava zahrnující transformaci hmoty domu; a vznik nové výplňové stavby na již zastavěném pozemku. Měkké zahušťování vhodně odpovídá na aktuální problematiku suburbií v okolí větších měst, kde by mohlo přinést nové dostupné formy bydlení bez dalšího zastavování krajiny. Tento jev ale také přináší několik rizik, které lze minimalizovat promyšleným plánováním a zahrnutím této strategie do koncepčních dokumentů obcí. Pro plánování je ale nutné určit potenciál měkkého zahušťování vzhledem k charakteristikám stávajících pozemků a k limitům současné české legislativy. Práce v první řadě představuje prostorové typy měkkého zahušťování, které byly získány rešerší zahraniční literatury a jednotlivých realizovaných projektů v Evropě i v ČR, a jejich vazbu na minimální prostorové rezervy pro realizaci jednotlivých typů. Tyto prostorové rezervy nejsou pouze plošnými rezervami, protože možnost a rozsah zahuštění je významně ovlivněn umístěním původního domu na pozemku, poměrem pozemku (šířka x hloubka) a vztahem k přístupové ulici. Prostorovou analýzou vybraných příměstských lokalit v pražské suburbánní zóně je zjištěno, jaké rezervy existují a jaký je tedy potenciál měkkého zahuštění. Prvotní výsledky analýzy rezerv ukazují, že šířka pozemku je klíčovým parametrem, který je důležitější než celková výměra parcely. Interpretace analýzy poskytuje podklad pro konkrétní nástroje územního plánování na municipální úrovni pro podporu nebo naopak limitaci měkkého zahušťování v jednotlivých lokalitách.
Publikace