Nemá dveře. Nemá okna.
Má kdykoliv otevřeno a je gratis.
S pravidelnou nepravidelnosti se v uzavřených kvádrech prezentují otevřené myšlenky zaměstnanců a studujících ústavu. Cílem je seznámit náhodné kolemjdoucí a kolemsedící s aktuálním děním v oboru teorie a dějin architektury a památkové péče. Kurátorem je Ústav teorie a dějin architektury, který vítá i spřátelené ústavy a obory.
Říká se jednak, že „Praxe je nejlepší učitelka.“ ale také, že „Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“ - obojí Marcus Tullius Cicero, tak si vyber a zastav se na chvíli!
Probíhá:
Přidej ještě jedno patro! Ale jak?!
městské fasády přelomu 19. a 20. století
NÁJEMNÍ DŮM - tvář moderního města
Industrializace a přesun obyvatelstva z venkova vyvolaly v poslední třetině 19. století masivní růst nejen nových čtvrtí okolo historických jader měst, ale též významné přestavby uvnitř městských struktur, které často zažily od pozdního středověku jen minimum stavebních zásahů.
V pražském prostředí je takto mimořádným fenoménem Nové Město. Zatímco Malá Strana zažila jen pár stavebních zásahů a zachovala si svou historickou tvář, a obdobně Staré Město bylo přestavěno především v jedné lokalitě okolo Josefova, tak tvář Nového Města se proměňovala postupně od poloviny 19. století až do první světové války. Proměna byla pozvolná, její zásadní akcelerace proběhla až s implementací nového stavebního řádu na přelomu 80. a 90. let 19. století. Zatímco kolem roku 1850 měla většina Nového Města řídkou zástavbu při uličních čarách s převážně dvoupatrovými městskými domy, před první světovou válkou je již toto území hustě prostavěno moderními dvou a třítraktovými nájemními domy o leckdy šesti nadzemních podlažích, často ve zcela nových regulačních čarách.
Mění se technologie výstavby, mění se výraz staveb i jejich vnitřní vybavení. Co se překvapivě zdaleka tolik nemění, je role stavebníka v celkovém procesu přeměny metropole. Jak v polovině 19. století, tak o sedmdesát let později, typickými stavebníky jsou příslušníci a příslušnice vyšší třídy měšťanského stavu, kteří vybudování nového objektu kryjí půjčkou. Často tradovaný výklad, že město přestavělo pár stavebních podnikatelů, je historickým omylem, který vznikl především mediální kritikou těch nemnoha, kteří přestavovali Staré Město. Výsledkem je, že na Novém Městě pražském je nebývalé velké množství stavebníků v dlouhém období 70 let, během něhož bylo vystavěno více než 700 novostaveb (na plánku tmavě šedě; objekty se starším jádrem před 1850 černě, stavby po roce 1918 světle šedě). Každá fasáda je tudíž prakticky jiná. Různí stavebníci přinášejí různé požadavky. Různí stavitelé a architekti na ně různě reagují.
Výstava přináší základní chronologický pohled na vývoj fasády nájemního domu z perspektivy práva, konstrukčních technologií a také dobového vkusu. Teoretický výklad je doprovázen modely případových studií, průhledem do jejich kompozičního řešení, a také samotnými originálními artefakty, které charakter fasády dotvářejí.
POŽADAVKY DOBY - v kontextu právním
Devatenácté století je érou stavebních řádů. Až do 40. let šlo o jednoduché předpisy, garantující konstrukční pevnost stavby a požární odolnost. Legislativa jen minimálně předepisovala dispozičně-provozní řešení, a vůbec se nevyslovovala například k urbanismu. Naopak prostřednictvím dílčích císařských dekretů bylo až do poloviny 19. století jasně formulováno, jak by měly vypadat fasády domů. Výhradně dvoupatrové a výjimečně třípatrové stavby nesmí nést křiklavou barvu, a musí být prováděny výhradně jednoduše, bez ozdob a v barvě přírodního kamene.
V šedesátých letech vstupují v platnost nové moderní stavební řády, v Praze je to Řád stavební pro království České z roku 1864. Nově jasně definují, že domy mohou být až čtyřpatrové, takových je ovšem minimum, a staví se především domy třípatrové. Po stránce architektonické legislativa pouze předepisuje, že stavby nesmí být na odpor krasochuti: tehdy má komise stavebního úřadu, která stavbu posuzuje, právo ji nepovolit. Příkladů, kdy takto do návrhu intervenuje, existují desítky. Stavební řád snad jen částečně uvolní potřebu stavět, nakolik se projevuje nejen na předměstích, ale pomalu i ve vnitřním historickém městě.
Až Stavební řád pro královské hlavní město Prahu a předměstí z roku 1886 umožní velký stavební boom vně i uvnitř města. Zcela rozvolní pravidla pro vzhled staveb – to vede k výkvětu eklektismu přelomu 19. a 20. století, který je završen architektonickou modernou. Řád umožní stavět čtyřpatrové domy, v mezích zákona se však na přelomu století začnou objevovat ještě mezonety či částečně zobytněné půdy. Těsně před první světovou válkou tak vznikají domy až sedmipodlažní. Stavební řád se ukáže jako velmi univerzální a efektivní: s dílčími novelizacemi a doplňujícími vyhláškami platí až do konce 40. let 20. století.
NOVÉ MOŽNOSTI - technologie výzdoby fasád
Klasicistní fasády měly zpravidla velmi jednoduchou úpravu. Členěny v pravidelném rastru, se šesti či osmitabulkovými okny, úzkými meziokenními pilíři a rovnými nadpražími oken. Arkádu s oblouky mívaly pouze v přízemí. V padesátých letech jinak strohé fasády začíná doplňovat drobný zpravidla štukový reliéfní detail, který vrcholí krátkou neogotickou epizodou, která se v pražském prostředí odehrála v padesátých letech 19. století.
Detaily začnou být prováděny jako odlitky, a to především sádrové a o něco dražší terakotové, před koncem století též cementové, pro exteriérové použití nejtrvanlivější. Pro výrazně plastický neorenesanční sloh se stane masové rozšíření prefabrikace klíčovým. Jako odlitky jsou řešeny všechny figuální plastiky, plošné ornamenty, detaily vlysů, balustrády či hlavice. V průběhu 70. a 80. let vzniknou desítky firem, které mají stovky vzorníků, díky nimž je možné vytvářet neomezeně fasádních variací. Každá fasáda je tudíž jiná, což platí i dále, v případě fasád neobarokních od 90. let 19. století. Tradiční pásové a plošné zdobení, jako jsou zejména římsy či bosáže, se nadále provádí ve štuku na místě.
Obdobně je tomu v případě secesní architektury od konce 19. století. Architekti ve spolupráci s dekoratéry začnou v reakci na unifikovanost prefabrikace vymýšlet autorské detaily, jež najdou individuální uplatnění u konkrétních staveb a umožní zaangažování nových umělecko-řemeslných profesí; ve své podstatě jde však o labutí píseň tradiční fasádní výzdoby s uměleckým dekorem.
PROMĚNA SLOHOVÉHO VÝRAZU - od klasicismu po modernu
Klasicismus – romatický historismus – neorenesance – neobaroko – secese – moderna. Rutinní schéma uměleckohistorických příruček je sice návodné, zdaleka však nereflektuje pestrost úkolů, které kompozice fasády nájemního domu zahrnuje.
Jistě, vkus klientely spolu s dovedností stavitele (a případně architekta) jsou základním nástrojem k formulaci architektonického řešení. Neorenesance vplula do českého prostředí jako málokterý architektonický názor, a to na přelomu 60. a 70. let. Pod vlivem Gottfrieda Sempera se stala základním slohovým nástrojem prakticky veškeré výstavby na dalších dvacet let. Město druhé poloviny 19. století nikoliv neoprávněně nazýváme neorenesančním.
Neobaroko a jeho pozdější příklon k secesním dekoraci jsou reakcí: snahou nacházet nové a alternativní formy. Pod vlivem Friedricha Ohmanna a dalších stavitelů a architektů s výraznou vídeňskou zkušeností začnou být v 90. letech 19. století i v Čechách realizovány neobarokní stavby. Umožní úkrok od rigidních albertiovských kompozic, které činily neuvěřitelně obtížným například komponovat čtyřpatrovou fasádu v neorenesančním duchu. Rozvolnění podpoří návrat ručně utvářených štukových ozdob na fasády, ten ovšem vyvrcholí až v secesním hodokvasu na počátku 20. století.
Právě secesní fasáda je negací dosavadních kompozic. Začíná jako holá plocha a postupně se dekoruje. V první vlně výrazně florálně, inspirována spíše Hortou a belgickými vlivy. Wagnerovská secese o něco později ještě výrazněji redukuje zdobnost ve prospěch pravidelného geometrického řádu.
Moderna, objevující se na fasádách nájemních domů prvně okolo roku 1908, tak není revolucí, nýbrž přirozenou evolucí, tak jak geometrická pozdní secese postupně odhazuje další a další vrstvy. Režné zdivo, jak jej můžeme vidět uplatněné na některých fasádách tehdejší generace mladých architektů, je završením příběhu kompozice fasády nájemního domu 19. století.
Autor koncepce, textu a obsahu:
Josef Holeček
Spolupráce na digitálních modelech:
Filip Sári, Malvína Burešová, Šimon Crkal
Tisk modelů:
Anyscale (Oto Melter, Filip Hart)
Zapůjčené historické artefakty:
Michael Rykl
Grafika a instalace:
Josef Holeček, Kristýna Dvořáková, Miroslav Pavel
Kurátor a editace:
Miroslav Pavel
Poděkování dále patří všem studentkám a studentům, kteří se za poslední dva roky účastnili semináře DAT V (Výstavba dlouhého 19. století), školiteli profesoru Pavlu Kalinovi za trpělivost při konzultacích, docentu Michaelu Ryklovi za zapůjčení materiálu, a také archivářkám a archivářům za letitou spolupráci, a dále všem, koho téma zajímá, že mě svými dotazy neustále posouvají vpřed. Mirkovi děkuji za spolupráci s přípravou.
Josef Holeček
Výstava je výstupem studentského projektu SGS: Městské fasády – obraz stavebníka či svévole stavitele? (2024, 2025) Řešitel Josef Holeček. Výstupem výzkumu bude dále samostatná publikace, jejíž vydání je plánováno na podzim 2025.
Výstavu organizuje Ústav teorie a dějin architektury FA ČVUT.
V přípravě:
Proběhlo:
Archigami v japonském pokoji
výstava navázala na výstavu Měkká tvrdá věda. Jejich spojník tvoří teselace (mozaikování, parketování), které jsou založené na umění logiky v souvislém pokrytí plochy pravidelným, opakujícím se obrazcem. Hlavní role se ujala technika origami.
Měkká tvrdá věda?
význam geometrie, která se v současné euro-americké architektuře stala téměř neuvědomělou a praktické výstupy studujících z předmětu deskriptivní geometrie odkrývající krásu a racionalitu tohoto oboru
Kdo byl Stavoprojekt?
Interaktivní výstava představila osudy skutečných lidí, kteří téměř utajeně pracovali pro tento státní podnik.
Nálezovka a SHP
relikty stavebněhistorických průzkumů a jejich specifika u architektury 20. století
30 let svobodné architektury
texty o české a česko-slovenské architektuře u nás a v zahraničí vyšlých kolem roku 1989
80a
publikace, texty, stavebněhistorické průzkumy zaměřené na česko-slovenskou architekturu osmdesátých let 20. století
Skutečný Santini
studentky a studenti vybrali ze staveb slavného architekta zajímavé detaily i typické kompoziční postupy
Koncepci galerie založil Matúš Dulla.
